#1178: Pajasan - 50 %

Knihu můžete zakoupit se slevou na stránkách nakladatelství Meander.

Scénář: Vratislav Brabenec

Nejsem nijak velký fanoušek The Plastic People of the Universe. Co to kecám, vždyť já je vlastně neznám, takže ani fanoušek být nemohu. Jasně, vím něco o tom, jak se podepsali do historie, že byli zásadní undergroundovou skupinou 70. let, zásadní hlavně z pohledu vytvoření Charty 77, ale jejich hudbu jsem zaslechl jen z rychlíku a ani nevím, co pořádně hráli. Nemluvě o tom, že jsem se nikdy nezajímal ani o tvorbu jednotlivých členů kapely, ať už v době, kdy byli ještě součástí kapely, anebo kdy se vydali na samostatnou dráhu. A pak se mi dostala do ruky kniha "Pajasan", za kterou bych chtěl v první řadě poděkovat nakladatelství Meander.

Proč jsem začal se skupinou The Plastic People of the Universe? Proto, že autorem knihy "Pajasan", respektive autorem její textové části, je Vratislav Brabenec, jenž hrál v The Plastic People of the Universe na saxofon. Ze skupiny odešel teprve v nedávné době, konkrétně na konci roku 2015 - v současnosti kapela hraje bez jakéhokoli z původních nebo klasických členů. Vratislav Brabenec není jen saxofonista, ale také básník a prozaik, což se ukazuje právě v knize "Pajasan", která ale klasickou sbírkou, je především komiksem, který nakreslila Petra Josefína Stibitzová.

I když by se dalo o knize mluvit spíše jako o ilustrované básni v próze, tak ve skutečnosti zde komiksové prvky jsou. Pravda, není to zrovna to, že by autorka použila pro zachycení textu bubliny, text přímo je v panelech, mimo ně, jako kdyby plul kolem, ale ta komiksovost je v tom, že i když v některých případech kresba skutečně primárně ilustruje text, jsou zde patrné sekvence, které kresbou řeknou ještě o něco více, než řekl Vratislav Brabenec svými slovy. Například hned na třetí stránce je výborné komiksové zachycení toho, jak pajasan rostl, ještě navíc doplněné okapovou rourou, která souvisí s vodou a dává tušit, jak k růstu docházelo.

Kresba je rozhodně tím, co komiksu dává něco navíc. Samotný text by tak dobře nefungoval, především pak v případě, pokud je kniha skutečně určena dětem, jak je v knize několikrát zmíněno. Popravdě mám pocit, že některé pasáže bude mít problém pochopit i dospělý, protože jsou celkem dost metaforické (mniši), případně dobové (opravdu mladí text se Stalinem a Gottwaldem mohou uchopit?), na druhou stranu jsou zde pasáže, které jsou až moc doslovné (poražení pajasanu a to, jak jsou zde lidé zlí). Přesto jsou v knize scény, které se dovedou vrýt do mysli a přinutí vás přemýšlet. Například scéna s malým džípem.

Nebudu tvrdit, že nejsem cílová skupina takové knihy, naopak si myslí, že jsem člověk, který se snaží přemýšlet, který se za textem snaží vidět něco víc, ale v případě tohoto díla si nemohu pomoct, ale je to tak nějak neustálé se navracení k tomu, co zde bylo, co zásadně vstoupilo do života a nějakým způsobem to zde zůstalo. Jenže pro mladé, pro které je "Pajasan" psaný, je to doba, která je prostě pryč a které nebudou rozumět. Ano, historie se opakuje a není vyloučeno, že dovolíme podobné kácení stromů, že necháme ty, kteří jsou zlí, dělat, co se jim zachce, ale je tahle kniha o tomhle? Anebo je to jen vzpomínka, povzdech stárnoucího muže, který už to hlavní řekl?